Les a rybník

Bylo to pár dní, co Reinquën poprvé vstoupila do města, a jen co se s ním jen trochu seznámila, hlavně se svým novým bydlením, vyrazila zkoumat přilehlou přírodu, snad proto že ta jí byla dražší než veškěré stavby světa. Jak se tak toulala po jedné z mnoha spletitých lesních cestiček, které brázdily les jako velmi propracované dílo mistra pavouka, uvědomila si, jak nádherné lesy Du Weldenvarden byly - samozřejmě, díky přičinění elfů a jejich zpěvu, který každý rok kouzlo obnovoval a proto lesy žili takovým životem, ale stejně. Rei se divila, že zdejší Jezdci se o to nepostarají. Nebyla to jejich povinnost?
Však ani to její nadšení nezkazilo. Bylo opojné vidět i jinou krajinu, seč takto smutnou - to byl názor elfky, jež nikdy neopustila okolí Ellesméry. Cítila jak jí pod bosými tlapami křupají větvičky. Pohazovala špičkou ocasu ze strany na stranu, jakoby snad byla pes a zlatá očka bystře sledovala okolí, když tu její pohled zavadil o zlomenou květinku, jež již uvadala.
Rei se k ní neváhala sehnout a pousmála se, načež zašeptala pár slov v jazyce elfů a sledovala, jak se květinka napřímila a lehce povyrostla. Usmála se, nevšímajíc si nepatrného úbytku energie. "~Kéž tvá krása přetrvá ještě dlouhé týdny,~" zamumlala vlčice, když se narovnala a pokračovala v chůzi. Doufala, že by si mohla časem kdesi v lese vyzpívat nějaký ten menší domek, jako to udělali její předci v Ellesméře. Věřila, že jednou se jí to splní, ale bude to chtít dlouhé dny práce, příhodné místo a předem předpřipravené formule, nešikovná volba slov by mohla její domov nehezky zohavit.

Elfka střihla ouškem, když cosi zaslechla. Nějaký vzdálený hlas? Či spadl větev ze stromu? I se sluchem, se kterým by se mohla měřit s vlky si nebyla jistá, snad díky dešti. Na chvíli se zastavila zaposlouchala se, však nic víc než dešťové kapky dopadající na listí neslyšela. Proto se rozhodla se tím nezaobírat - přeci jen, byla v lese. Zvuky byly prostě jeho nedílnou součástí - vrzalo dříví, ohýbaly se díky větru stromy.

Když však pokračovala ve své noční procházce, ucítila drsný nárah do svých zad. Rychle odskočila a prudce se otočila k potencionálnímu nebezpečí. Nečekala, že by takhle pozdě někoho z města potkala - lidé se tmy báli, ten strach jim byl nesmyslně vštěpován do hlaviček už od nejútlejšího mládí bizarními pohádkami v podobě strašidel a bubáků. Pro ní to však nebylo nic neobvyklého, díky svému vlčímu zraku ve tmě viděla vcelku obstojně a kolikrát jí byla noc příjemnější, než prudké denní světlo.
Když jí pohled spočinul na dívce, ihned se narovnala a pousmála se, mžourajíc na světlo které vycházelo z její dlaně. "Ehrm... pořádku," vysoukala ze sebe, když se jí dívka začala omlouvat. Rei uměla lidským jazykem celkem obstojně, ale stále to bylo poněkud krkolomné... poprvé si jej vyzkoušela v praxi před pár dny. Zůstala tedy na vážkách jestli její slova o bláznech byla myšlena jakožto urážka či ne, ale rozhodla se to nekomentovat. "Ty... kouzlíš," podotkla a ukázala na dívčinu osvětlenou ruku. Byla v tom i jakási otázka, přeci jen, obyčejní lidé nekouzlili, ne? Snad jen elfové a Jezdci. "Není se za co omlouvat, dneska dobrá noc. Hezky, klid." Pokývala hlavou s úsměvem a máchla rukou kolem sebe, viditelně opomíjíc děšť. Ten však elfce nikdy nevadil.

Nabudúce by si si mohla dávať aj trochu pozor, zamrmlala nervózne pomarančová dračica v mysli svojej Jazdkyne a beznádejne lietala nad vzdialenou časťou lesa. Prečesávala každý jeden kúsok tohto miesta, no nevybrala si práve správny čas. Všetka zver zaliezla do svojich úkrytov a začali sa ukladať na spánok. Možno keby tak nepršalo, čosi by dnes na neskorú večeru určite mala.

Elfka niesla podobu bielej vlčice s jasnými zlatistými očami. Elfov s pozmeneným vzhľadom som videla málo a tento bol snáď jeden z najdokonalejších. Síce... Ak by som si svoju podobu mala zmeniť, určite by som ju nezmenila celú. Mám rada to, ako vyzerám teraz.

"To som rada," vydýchla som si a spadol mi kameň zo srdca. Ešteže som jej nič nespravila. Ak by to elfka rozniesla po celom meste, určite by som dopadla podobne ako Alexander a to som skutočne nechcela. Takú potupu by som si ani nesmela dovoliť. 

Keď spomenula mágiu, okamžite som ruku skryla za seba a prerušila tok energie, ktorú svetlo spotrebovávalo. Pritisla som si k sebe bližšie plášť ťažký od dažďa, ktorý mi priliehal na tela. "Nie, kdeže. To sa ti určite len zdalo," zamrmlala som si skôr pre seba. "Som Diennsia. Jazdkyňa pomarančovaj Sayanë," predstavila som sa elfke a natiahla pred seba ruku, aby ňou mohla potriasť. Zároveň som jej poskytla vysvetlenie na jej poznámku a určite na mnohé otázky víriace v jej mysli.

"Milujem dážď," prikývla som na elfkine slová. Mala pravdu, ale zdalo sa, že jazyk ľudí ešte neovláda dostatočne dobre. "Si v meste nová?" Tykala som jej aj keď mi to nedovolila, no prišlo mi trápne teraz prejsť do onikania. 

Vlčice trochu zaraženě cukla hlavou na dívčinu pohotovou reakci, kdy stáhla rychle ruku a schovala tak světlo, které ještě před pár sekundami měla elfka na očích. Jelikož Rei vyrůstala magií obklopena, takováhle reakce jí připadala přinejmenším zvláštní. I když by to ráda dále rozvíjela, kupříkladu co to tedy bylo, když ne magie - snad nějaký elfský vynález či talisman? -, rozhodla se, že bude lepší se neptat.
"Jezdkyně?" Vystřelilo bílé obočí zvědavě vzhůru. Vkutku měla dnes v noci štěstí - vždyť právě za takovými jako Diennsia to Atmosu přišla! Okamžitě přelétla očima po okolí, jakoby se snad ujišťovala, že nezahlédne záblesk pomerančových šupin. "To je úžasná náhoda! Smím se zeptat kde tvůj drak nyní?" Zeptala se bez obalu. Nechtěla působit nijak neomaleně, jen by nějakého draka ráda viděla na vlastní oči. Nakonec, jak by se mohl někdo naštvat na elfku, jejíž oči zářili čirou dětskou radostí a nadšením, jakoby byla malým dítkem, kterému otec vypráví staré příběhy o rytířství?
"Jsem Reinquën," bez přemýšlení ruku uchopila a potřásla si s ní. Jenže na elfský způsob, tudíž místo aby jí chytla dlaň, stiskla jí předloktí. "Prší hodně tady?" Zeptala se a maličko poodstoupila, oči upřela na koruny stromů nad sebou, ze kterých jí padaly kapky dešťové vody na čenich.
"Do města jsem přišla před pár dny. Hezké město, na lidské. Já přišla za prací." Prohlásila, a rychle se ujala vysvětlování. "Já jsem malířka, sochařka. Draci inspirují v práci." Usmála se.

<<< Krištáľový kaštieľ

Svet akoby sa v poslednom čase úplne zbláznil. Diennsia trávila dni zavretá buď v kaštieli, alebo na ostrove, kde sídlila Akadémia. Na hlave toho mala toľko, že netušila čo skôr. S tým jej broskyňová dračica vôbec nebola spokojná. Potrebovala svoju Jazdkyňu dostať von spomedzi štyroch stien a oslobodiť ju od atramentu, pier a pergamenov. Nemusela síce myslieť na veci, ktoré ju najviac trápili. Napríklad ako sa má jej dcéra, ktorú už pár mesiacov nevidela. Na druhej strane bola Sayanë rada za takéto zamestnávanie mysle Ľadovookej. Aj keď im obom tie zdvorilostné listy už poriadne liezli na nervy. Preto sa jedného dňa Sayanë rozhodla, že všetko bude musieť ísť bokom a že si spravia pekný deň. Hneď zrána dračica zalarmovala kuchyňu, aby pripravili Diennsii niečo dobré pod zub na celý deň. Naoplátku kuchárkam sľúbila, že im bude najbližší týždeň nosiť drevo do pece.
Zrána už boli pripravené letieť. Rozospatá Jazdkyňa si šúchala oči. Tak trochu ešte stále nechápala, čo sa deje.
Nezívaj. Dúfam, že si si vzala suché oblečenie! spustila sprudka na Ľadovookú a pootočila krk s hlavou tak, aby na ňu videla. Sedela v dračom sedle pripravená vyraziť. Možno nie za dobrodružstvom. Skôr rovno do márnice. Lenže to bolo Sayanë v tej chvíli úplne jedno. Rozprestrela krídla, párkrát nimi zamávala a obrovskými labami sa odrazila od zeme nádvoria. Za pár minút už dračica rozoznávala stromy lesa pri rybníku. Radostne zarevala, pričom už úplne prebrala svoju Jazdkyňu, ktorá sa pridala k jej prejavom radosti a začala sa smiať.
Ďakujem. Die párkrát plesla rukou po šupinách, no keď si uvedomila, že to nebol až taký dobrý nápad, zasyčala od bolesti. Chcela použiť mágiu na okamžité zmiernenie svojich neškodných popálenín, ale potom sa zastavila. Veď používala mágiu už takmer na všetko. Na také sprostosti, na ktoré nemusela.
V poriadku?
Jasné, odvetila a zhlboka sa nadýchla čerstvého lesného vzduchu. Vzápätí začala dračica meniť kurz smerom nadol. Pristávali. Pri rybníku. A vyzeralo to tak, že nebudú sami. Pred tým, ako sa smaragdová Ananelis stihla ponoriť do rybníka, zbadali ju aj s jej jazdkyňou. V očiach oboch duší prebleslo nadšenie. Hneď po pristáti začala Dienn odopínať Sayanine dračie sedlo a vyberať z neho veci, ktoré im nachystali úžasní ľudia z kuchyne. Toľko dobrôt Die za posledné týždne nevidela ani cez okno kuchyne na nádvorí kaštieľa. Zatiaľ čo Jazdkyňa rozprestierala deku, jej dračica, ktorá sa vôbec neplánovala správať primerane svojmu veku, povyletela do vzduchu a keď už bola nad stredom rybníka, stiahla krídla k sebe a spadla do vody.
Dienn sa schuti zasmiala a čakala, kedy sa niekto z nich vynorí, pričom už na taniere ukladala ovocie, ktoré vyťahovala z košíka.

Zatiaľ čo sa Broskyňová chvíľočku čvachtala vo vode, Dienn už stihla vybrať všetko, čím sa mohol jej košík s jedlom pýšiť, pričom nezabudla ani na víno, ktoré jej pribalili. Na vak s vínom len túžobne pozerala, no sľúbila si, že to nezačne piť kým sa poriadne nenaje. A tak sa stalo, že zrazu všetci mohli len vydesene pozerať na to, ako do seba Jazdkyňa hádže kúsky chleba a pečenej ryby, ktorá bola na počudovanie ešte teplá. Tak nejak nerozmýšľala nad tým, že by najprv ponúkla ostatných naokolo. Počas toho však čakala na vhodnú chvíľu, kedy by sa mohla slušne pozdraviť svojej dlhoročnej priateľke. Tá však z vody akosi nevychádzala. Na druhej strane, Die sa do vody neplánovala vrhnúť.
Bojko! zarevala jej v mysli dračica a Ľadovooká sa od zdesenia začala dusiť s kôrkou chleba. Po pár sekundách však bola v poriadku a vražedným pohľadom sa zabodla do dračích očí svojej druhej duše. Nebola bojko. Nerada sa kúpala. To bol rozdiel. A možno tomu predchádzala nejaká trauma alebo zlá skúsenosť. Ktovie...
Keď sa Sayanë konečne vyškrabala z rybníka na breh, vytvorila pod sebou poriadne veľkú mláku, to ju však netrápilo. Mala v pláne sa venovať svojej sestre, ktorú už hodnú drakochvíľu nevidela. Ani o nej nepočula.
Ahoj, Ana! zdravila sa radostne. Tak dlho sme sa nevideli! Kde ste vy dve boli? začala sa hneď vypytovať a čakala všetky podrobnosti! Možno za ten čas už bola teta... Ktovie... Ale to by asi vedeli. Keby bola ako tí štvornohí-chlpatí-ľudskí-priatelia, určite by švihala chvost tam a späť ako zmyslov zbavená.
Diennsia odkývala Aläes a tiež sa usmiala. "Poriadne dlhá doba! Alebo aspoň mne sa zdá," poznamenala nie veľmi radostne. S ľahkou obavou o to, že jej nasledujúci čin jej kožené nohavice neprežijú, si sadla na breh, aby bola aspoň trochu bližšie k Aläes. "Neskutočne veľa práce. Stále som zavretá dnu. Dnes ma Saya konečne vytiahla von a som za to rada. A čo ty? Vy? Kade ste sa túlali?" Z Akadémie počula, že Aläes a Ananelis neboli veľmi naklonené k tejto inštitúcii. Netušila, čo by viac povedala o sebe. Vlastne bolo všetko takmer rovnaké odkedy sa naposledy videli. Sayako bývala v Ellesmére so svojou starou mamou, po nových Jazdcoch ani chýru, ani slychu. Alexander s Micim sa venovali svojim povinnostiam na ostrove. Napriek tomu, že spolu s Alexom mali jednu utešenú dcéru, nenašli si už cestu naspäť k sebe. Aj keď to z času na čas vyzeralo medzi nimi dvoma ozaj zaujímavo. No a ona sama mala hlavu plnú zbytočných diplomatických problémov, ktoré by sa jej vôbec nedotýkali, ak by nemala na starosti Krištáľový kaštieľ.
Vrhla pohľad naspäť k rozloženej deke. "Nedáš si niečo? Nabalili nám toho, ako keby sme šli preč na dva dni, nie na jeden," podotkla, no akosi jej nedošlo, že Jazdkyňa v rybníku bude chcieť pohodlne vyjsť.

Saya si naozaj pripadala ako ľudské dieťa na Vianoce. A krajší darček ako opäť vidieť svoju malú sestru si naozaj nemohla priať. Nemala poňatia, že práve toto jej chýbalo k úplnému pocitu šťastia. Ale rodina je rodina. A u drakov také niečo platí dvojnásobne. Vrátila Ananelis hravé štuchnutie a tiež sa jej z dlhého hrdla vydral dračí rev. Tešila sa z toho, že Ana precestovala veľkú časť Alagaëzie. Aj ty si mi chýbala! V kaštieli, teda všeobecne v meste, teraz veľa drakov neprebýva, sťažovala sa dračia dáma. Všetci draci a Jazdci, ktorí ostali v okolí Atmosu zvykli bývať na ostrove, v Akadémii. Tam to bolo pre nich predsa postavené a vyhovovalo im to vo všetkých smeroch. Noví Jazdci už dlho nepribudli. Vajíčka v kaštieli sa ani nepohli.Dvojnohých drakov? To existuje? čudovala sa Broskyňová a vypustila nozdrami obláčik dymu. Vrhla pohľad na svoju Jazdkyňu, ktorá sedela na blatnatej zemi pri rybníku. Čakala, že jej do snáď možno vysvetlí. O dvojnohých drakoch za celý svoj život nepočula. A to už bola na svete pekne dlho.
Ľadovooká so svojou dračou spoločníčkou nadviazala očný kontakt a mykla plecami. Sama žiadneho naživo ešte nevidela, ale neoverené rozprávky o nich sa jej do uší dostávali často. Bol to fenomén, ktorý by ju možno aj zaujímal, ak by nemala práce vyše hlavy. Mimo to, problém to nebol, takže v rebríčku jej priorít to bolo na najspodnejších priečkach. Netuším, Saya, odvetila jej na nepriamo položenú otázku. Nevedela, či to je pravda, alebo nie.
Zatiaľ čo sa Sayanë venovala Ananelis, ich Jazdkyne viedli skoro samostatnú konverzáciu. "Boli sme aj na Akadémii, aj v kaštieli. Ale to sú asi jediné dve miesta, na ktorých sme boli," zasmiala sa Die a potom si sťažka povzdychla. "Vieš, čo by som dala za to, aby som tiež mohla cestovať? Aspoň na pár mesiacov hodiť starosti za hlavu, cítiť vietor vo vlasoch, navštíviť starých priateľov." Na tvári sa jej usadil zasnený výraz. Teraz, keď o tom hovorila nahlas, naozaj si to priala viac ako čokoľvek iné. Zbaviť sa na chvíľu všetkých svojich povinností Jazdca.
"Máte nejaké nezabudnuteľné historky, o ktoré by ste sa s nami mohli podeliť?" vychrlila Dienn na Jazdkyňu a zároveň aj jej dračicu, pretože aspoň cez ich príbehy by mohla na chvíľu uniknúť zo svojej krutej, nudnej reality.
Keď ponúkla Aläes podiel zo svojho nabaleného jedla, konečne si uvedomila, že Jazdkyňa si chladnú vodu rybníka užíva určite bez oblečenia. "Hí! Prepáč! Chceš deku na osušenie?" opýtala sa a ihneď vstávala zo zeme, aby jej ju doniesla. Saya vždy nosila v sedle dve deky. Mohli si to dovoliť. A mohli si aktuálne dovoliť aj prepožičanie jednej. Vzápätí sa už Dienn skláňala nad rybníkom aj so suchou dekou, ktorou by sa mohla Aläes zahaliť. Die sa poobzerala po brehu a pohľadom hľadala jej oblečenie, ktoré si isto musela niekde nechať pred tým, ako vošla do vody.